RECENZE

 

Hudební recenze: The Prodigy - Always Outnumbered Never Outgunned

Podívám-li se do minulosti, do let devadesátých, stačily by mi prsty jedné ruky pro napočítání skutečně originálních elektronických kapel. The Prodigy k nim rozhodně patří a proto bylo jejich nové album netrpělivě očekáváno.

 

prodigyV geologickém čase naší planety je to jako nic, vlastně úplně nic. V historickém čase je to stále jen nepatrná dílčí část mnohem většího celku. Ale co je sedm let pro fanoušky jedné z nejvýznamnějších elektronických kapel našeho vesmíru? Zcela jistě obrovská hora času, která se zdá být nekonečná. Upřímně lituji všechny ty, kteří netrpělivě vyhlíželi nové album kapely The Prodigy v obchodech už od podzimku roku 2002, možná ještě dřív. Nepamatuji se, že by se v rámci žánru na nějaké album čekalo takhle moc dlouho a přesto, kdy už to mnozí vzdali, včetně mě samotného, jsme se nakonec dočkali. Nové album této kultovní kapely je na světě a já ho rezignovaně vkládám do CD přehrávače, protože co čekat od desky, na kterou se čeká takových let - ta přece musí stát za starou..., ale třeba se budu hodně divit.

Podívám-li se do minulosti, do let devadesátých, stačily by mi prsty jedné ruky pro napočítání skutečně originálních elektronických kapel. The Prodigy na originalitu hodně sázeli a když už se nějaký singl povedl slabší, než se čekalo, s chutí to dorovnali skandálním videoklipem. Keith, Liam a Maxim (do roku 2000 také ještě Leeroy) měli štěstí, že se o nich mluvilo i v době jejich velké kariérní přestávky, i když o to se nemuseli příliš starat. Stačilo přijít s několika vlastními sólovými projekty, stále dokolečka mluvit o tom, že tento podzim nová deska už skutečně vyjde a do toho všeho vydat jeden hloupoučký nový singl Baby´s Got A Temper, ze kterého se měli všichni očekávaně posadit na zadek. Nestalo se. The Prodigy jsou naneštěstí takovým kultem, že i kdyby novou desku nikdy nevydali a jen o ní mluvili, mluvilo by se nadosmrti také o nich. Ale abych jim jenom nekřivdil, přeci jen z nich v té sedmileté pauze něco prodigovského vypadlo. Bylo to dvojCD remixů a předělávek jejich starších hitů.

Always Outnumbered Never Outgunned je dlouhý název nového alba. Toto jediné bylo známo už několik desítek měsíců, před jeho vydáním.

Úvodní skladbě Spitfire od začátku dominují těžké kytarové samply, hutný breakbeatový rytmus a zkreslený vokál. Do toho spousta načrtnutých melodicko-falešných linek - dalo by se říct že návrat do starých časů. Ano, dokážu si představit tuhle skladbu jako další singl, po dvojáčkovém Girls/Memphis Bells, který vyšel z tohoto alba jako první.

A také tyto dvě skladby následují. Nerad prozrazuji pointu čehokoliv dopředu, ale první třetina alba patří k tomu světlejšímu, co se dá z nové desky The Prodigy slyšet. Girls vyšla jako singl a budete jí už znát. Já osobně mám tuhle skladbu hodně rád. Tím netvrdím, že by byla nějak lepší než předchozí singly z minulé éry The Prodigy, ale tahle kapitola je pro mě jaksi po těch sedmi letech uzavřena a tak hodnotím jen to, co slyším. Girls se nese opět v breakovém, pro The Prodigy typickém rytmu. prodigy

Nejsou to už tak originální The Prodigy a klidně by se tahle skladba mohla objevit i na albech od Orbital nebo jiných známých a kultovních projektů, ale je prostě  velmi poslouchatelná a to je hlavní. Se skladbou Memphis Bells toho nepřichází zas tak moc nového. Spíše variace na předchozí dvě skladby, pouze za použití jiných zvuků a prvků. Další skladba Get Up Get Off se přeci jen snaží posunout někam dál. Trochu jí v tom pomáhá velmi ostrý MC, který do opět velmi podobného rytmu a zvuků rapuje v rychlém sledu svůj text. Když si trochu odmyslím tvrdost toho breakbeatu, tak podobných skladeb se na americké MTV válí haldy.

Zajímavé skladby na tomto novém albu ale také najdete. Třeba pátá Hot Ride využívá zajímavého spojení breakbeatu s rockovým nádechem. Podobného postupu použili také Faithless ve svém nedávném singlu Mass Destruction. Zajímavě do toho také pasuje vokál, který vnáší do velmi hutného celku trochu příjemného elektra. Podobně je na tom i následující Wake Up Call, jen hlavní beat už není tak zavalitý a elektro ženský hlas vystřídal hlas elektro mužský. Bohužel tento pokus už tolik nefunguje a spíše se jen nese ve stínu skladby předešlé.

Sedmá skladba Action Radar se sice tváří, že se od všech předchozích výrazně liší a skutečně tomu tak je, ale nehledejte v ní něco výrazně pozitivního. Zplácanina elektro rytmů, jakých si Mansonovských vokálů s nádechem, který můžete najít v tuctu jiných skladeb jiných kapel. Bohužel ani další, v pořadí osmá věc, Medusa´s Path, není nad očekávání. I když v záplavě těch hutných zlomených beatů a nabuzených kytar je to docela příjemné pro uši, ale nenajdete v ní nic, co byste už někdy někde neslyšeli.

Asi třetí světlejší chvilka na tomto albu přišla spolu se skladbou Phoenix. Myslím, že tahle skladba má dispozice na to zaujmout a pobavit. Dost za to může opravdu vyzpívaný vokál a poměrně slušně vygradovaná kompozice celé skladby až skoro do úplného konce. I další elementy skladby si slušně drží dobrý standart, například dobře načasovaný breakový rytmus se zajímavými zvuky kolem. Škoda, že se ke konci skladby už nic moc neděje a celá zápletka, která se od začátku rozvíjí zůstane bez pointy.

prodigyYou´ll Be Under My Wheels je slušný průměr. Už ale pomalu přestávám mít zdravý rozum z toho, co slyším. Neorientuji se v tom, co už je vykrádání sebe samého a co je nový postup, který ještě na tomto albu nebyl použit aspoň desetkrát. You´ll Be Under My Wheels na mě ale působí vesměs pozitivně. Předposlední skladba se jmenuje The Way It Is a také není vůbec nezajímavá. Naopak. Snaží se vyvarovat stále stejných spodků u většiny skladeb a spíše se věnuje zvukům okolo a jejich naaranžování. Nakonec je z toho zajímavý track s hlavou a patou, který není jen brzo omrzelým výkřikem do tmy.

Na úplný závěr ještě skladba Shoot Down. Ta se spíše snaží vřadit do těch skladeb, které se ne úplně povedly. Možná jedna nebo dvě ano, ale ostatní byly už jen dokola opakovaným a nastavovaným materiálem. Shoot Down není možná úplně tak hrozná, ale zkuste rozumně soudit po téměř hodině hutných kompozic, které se skoro neliší a až na 3 světlé výjimky se v nich ani nic moc neděje.

Je těžké hodnotit tohle album. Ortodoxním fanouškům tohle album mohlo přinést přesně to, co chtěli. Možná je to ale víc znechutilo, protože jim přineslo přesně to, co chtěli. Těm neortodoxním fanouškům, jako jsem i já, tohle album mnoho věcí také přinést mohlo, ale i nemuselo. Kdyby se na něj nepohlíželo jako na dlouho, předlouho očekávané, bylo by to snazší; líbí-nelíbí, ale takhle se musím ohlížet i na to, jestli se ta doba nedala využít k něčemu jinému, ne tak oldschoolovému a občas příliš nudnému a monotónnímu. Myslím, že dala a to ve většině případů. Je mi líto.

Hodnocení: 55%

Roman

sedlonJosef Sedloň (Rádio 1)
Album mi sice nepřijde převratné, když se na něj čekalo 7 let! Ale líbí se mi a rozhodně tam cítím jistý posun od klišé typu singlu Baby´s got Temper, který měl původně na albu vyjít před 2 lety.
Je to více zaměřeno na rytmiku, jsou zde zajímavé spolupráce. Deska je v klidu, ale Prodigy už asi nejsou tím kultem jakým byli a to je dobře! :)

eichmanPavel Eichler (časopis Street)
Jsem zklamaný. Prodigy pro mě v minulosti byli naplněním progrese, ale bohužel zůstali tam, kde byli před šesti roky. Snad kdybych posledních několik let nic jiného neslyšel, tak bych měl jiný názor, ale kdyby...Myslím, že jejich poslední album nejvíc vystihuje: Nic.

janaJana Kománková (Rádio 1, Yellow)
Podle mě je to krok zpátky, znějí jako nějaká kapela, která se je snaží dohnat, ne jako kdysi snad nejlepší elektronický band. Nudná deska. Už jsou nejen outnumbered, ale i outgunned. Nejvyšší čas to zabalit, než se stanou karikaturami sebe samotných.

The Prodigy - Always Outnumbered Never Outgunned
čas: 58:11
XL Recordings 2004
kat.č.: XLCD 183
www.theprodigy.com

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016